Přínosy z terapií a programů

slova našich klientů

Poděkování za program a konzultaci zaslané mailem

Dovolte mi , abych touto cestou poděkoval paní Ing. Bc. Marcele Blažkové, DiS. za prezentaci, čas i úžasnou diskuzi k tématu "Životní ztráty a způsoby jejich zvládání" konané pro mne, až téměř neskutečně přesně v den i čase 5-tého výročí úmrtí mého otce.. 

Mockrát děkuji za toto poučné a mile setkání....

S pozdravem a úctou L.K.



Slova pana Jiřího o terapiích a přínosech

Z konkrétních témat jsem na terapii řešil např. hledání míry. V začátcích hlavně ve vztahu k obrovské chuti podávat "mega" výkony, což dříve vedlo k naprosté vyčerpanosti. I po této zkušenosti se ale vracely období neodolatelné chuti valit výkony nadzvukovou rychlostí, kdy běžné smrtelníky sotva zahlídnu, jak kolem nich prolétám svými výkony. Že kolega dělal nějakou činnost 10 let pro mě nebylo měřítko. Potřeboval jsem, abych to měl rychleji a lépe. "Mega" slastný, návykový pocit ovšem působilo fakt, že jsem krom toho zvládal být naplno tátou, manželem, věnovat se návštěvám, které k nám přicházeli, a dalším akcím, kterých nebylo zrovna málo. Nač spát osm, šest nebo i pět hodin. Vždyť spousta lidí spí většinu života jen čtyři hodiny a jde to. Dokonce i někteří svatí! Tak proč ne já?

Tohle období, stejně jako následné deprese (způsobené nejen přepracovaností, ale do značné míry určitě), jsem při nástupu na individuální terapii měl již za sebou. Chuť vrátit se k vysoké rychlosti se ale vracela i přes zkušenosti s neblahými následky. Těžko odolatelná slast rychlosti mě ještě několikrát vedli k přehřátí stoje příliš vysokými otáčkami. Hledání míry bylo tedy jedno z prvních témat, které jsem na terapii otevřel.

Hledání míry je takovou červenou linkou i v ostatních oblastech. Vydávání se ve vztazích bez hranic nebo naopak následné postavení až příliš tlustých a vysokých obraných zdí. Ve fázi tlustých zdí pro mě bylo na jednom ze setkání objevné, jak jsem momentálně vlastně nastavený primárně na boj. K tomu mě opět dovedlo naslouchání terapeutky, její trefné otázky a příměry. Uvědomění a pojmenování postoje mi pomohlo ho uchopit a začít měnit.

Další oblastí hledání míry bylo zacházení se starými zraněními - dříve příliš racionální zpracování, později naopak přesmíru emocionální, zaplavující, paralyzující prožívání znovu se vynořujících ran. Hledání způsobu, aby se stará zranění zase jen nepřelepila náplastí a nezůstala nezhojená, takže by se časem v nejméně příhodnou chvíli zase přihlásila o slovo. V tomto ohledu pro mě bylo zlomové poznání (které se odehrálo na terapii), že to není prostá lítost, co oživuje staré záležitosti, ale že se topím v sebelítosti, která je pro mě i okolí neproduktivní a destrukční.

Užitečná je často samotná verbalizace vnitřního prožívání. "Nutnost" zamyslet se, co se vlastně děje, zformulovat situaci do slov a zamyslet se nad tím, co mi vlastně vadí a co bych chtěl. K tomu jsou mi velmi nápomocné dotazy, postřehy, zrcadlení, které na setkáních dostávám. Bez nich bych se často těžko dostal jen přes první práh, tedy popis toho, co jsou vlastně moje aktuální vnitřní témata.

Významně mi pomáhají obrazy, příměry, které zrcadlí mojí situaci, na které se můžu zvenku podívat. Tyto obrazy mi zásadním způsobem pomáhají nejen situaci pochopit, ale hlavně se s ní smířit, přijmout ji. Konkrétně mám v živé paměti např. obraz příliš opečovávané zahrady nebo různě velkých džbánů. Zahrada dříve přespříliš opečovávaná s až dusivou naléhavostí, měnící se v další fázi ve spálenou zemi s ohořelými pahýly, postupně se proměňující v zahradu s péči se svobodou pro to, co v ní roste. Nejvíce se mi vryl do paměti jednoduchý obraz dvou různě velkých nádob jako symbol velikosti srdcí daných výchovou, prostředím, osobností...

Terapii rovněž vděčím za proměnu vztahu k financím. Pomocí trefných dotazů jsem dospěl k objevu, že peníze vlastně nemám rád a dávám jim za vinu většinu zla ve světě. Byl tedy na světě odrazový můstek, ze kterého se dalo začít něco měnit.

Zásadně objevné bylo i setkání, kdy jsem řešil vzniklou situaci v širší rodině, která byla proti mým morálním zásadám, proti mému přesvědčení a víře. Situace postupně vedla téměř až k oddělení se od části širší rodiny a hlavně ke ztrátě značné části společně tráveného času s mojí rodinou. Na terapii mi pomohla paní Marcela rozklíčovat moji potřebu vymezit se vůči něčemu, s čím nesouhlasím, abych neměl pocit, že zrazuju svoje zásady. To mi pomohlo, abych o tom mohl začít přemýšlet, jak podobné situace řešit jinak, abych sice nezrazoval svoje přesvědčení, ale nepřicházel o vztahy s lidmi příliš striktním vymezením.

V neposlední řadě musím velmi ocenit začlenění duchovního rozměru do terapie. Křesťanství tvoří naprostý základ mého hodnotového sytému. Bez tohoto rozměru by pro mě byla terapie zásadním způsobem neúplná. Tuto zkušenost mám z výcviku (sebezkušenostní část), kdy při probírání tématu chybí začlenění, zohlednění otázek vzhledem k náboženskému prožívání. Možnost začlenit do rozhovorů vztah s Bohem dává našim setkáním další a naprosto novou dimenzi.



Kasuistika a zpětný pohled paní P. na přínos seminářů a terapií


Paní P. prošla náročným vztahem s bývalým manželem, který byl závislý na alkoholu i na drogách, následkem toho přišel o práci. Se závislostí se snažil bojovat, léčil se, ale upadl do ní znovu. Paní P. od svého muže odešla a musela se sama starat o dva malé syny, kteří se jim během vztahu narodili. To vše se odrazilo na její psychice i oslabené sebedůvěře. Centrum Ruth navštívila z důvodu nevhodného chování dospívajícího syna ve škole i doma.

Konzultace byly nejprve společné pro podporu komunikace a nastavení hranic. Následovaly individuální konzultace se synem, kdy jsem s ním nahlížela, co se mu daří a následně i to, s čím má potíže on nebo jeho okolí a jak je může zvládat. Asi po půl roce došlo ve škole k zlepšení, syn kromě terapií začal docházet do klubu pro mládež v místě jejich bydliště, kde se mu věnovali a rozvíjeli jeho sportovní nadání.

Po několika letech paní P. navázala nový vztah a narodila se jí dcera. Začátkem roku 2019 přišla na přednášku zaměřenou na podporu rodičovství a pak mne navštívila v dubnu, kdy ji končila mateřská dovolená a potřebovala najít práci. Manžel vydělával a ve vztahu byla spokojená. I přesto se znovu objevily obavy z minulého období, zda budou mít jako rodina dostatek financí. Tento tlak způsobil její velkou psychickou rozkolísanost, cítila, že potřebuje pomoct. Nejprve proběhla telefonická konzultace a poté sedm setkání zaměřených na naslouchání, její potřeby, zdroje, možnosti...Více popisuje sama: 

"Uvědomila jsem si, že potřebuju sama někam jít. Zjistila jsem, že sotva stojím na nohou, že už nemám kapacitu. Moc mi pomohla otevřenost psychoterapeutky paní Blažkové, upřímnost, nazvání pravým jménem mého stavu, že možná budu potřebovat léky, nezavírat nad tím oči. Nazvat věci, pojmenovat, podchytit.

Na její přednášce jsem si uvědomila, že jsem jako prostřední narozené dítě diplomat a že je to do plusu. Že nejsem 'kam vítr tam plášť, ale je to pořadím narození. Byla jsem moc ráda, že jsem si u sebe zjišťovala plno věcí a pak i u dětí. Taky jsem si uvědomila, že mí kluci mohou mít jiné potřeby než já. Dovolila jsem si, že můžu mít i já své potřeby. Pak jsem ke klukům začala jinak přistupovat. Když jsem jistější já se sebou, jsem čitelnější a kluci jsou spokojenější, líp se domluvíme. Našla jsem si místo, kde mi bylo doma dobře. Když jsem ho našla, dalo mi práci tam pobýt, zastavit se. Moc mi taky pomáhala pohoda, kterou jsem v Centru Ruth cítila. Vyhovovala mi taky možnost se za to vše pomodlit, byla jsem za to ráda.

Vyvíjela jsem na sebe strašnej tlak, když jsem hledala práci. Naplňovala jsem svoje představy špatně nastavený, že musím donést peníze rodině. Ještě chvilku a rodina by mě neměla... Těžký pro mě bylo jít na pracák, potupa! Myslela jsem, že si musím rychle najít práci. Měla jsem v hlavě termín, kdy končí mateřská. Chtěla jsem bejt někde, kdekoliv, někam patřit.

Skrze setkávání s paní Marcelou jsem se začala zastavovat, dívat se na sebe, hledat spokojenost v tom, co je. Začala jsem si uvědomovat, že je důležitý na sebe dbát. Přestala jsem na sebe tlačit. Chtěla jsem to řídit...Pustit řídítka, nádech-výdech... Mluvit o tom s partnerem, co vidí jako potřebné.

Nebylo mi dobře, že jsem nevěděla, co bude. Zavalila mě velká zodpovědnost. Nechala jsem to plynout. Přiznám si, že jsem nebyla tak nachystaná. Umím si to přiznat a netrápím se tím. Když jsem byla u sebe, tak jsem pak mohla jít dál.

Teď víc se sebou pracuji. Musím se zastavit a uvědomit si, co prožívám a co mi vadí. Už si umím věci pojmenovat, nabídnout a nechat to na druhých. Jsem konstruktivnější, je tady situace a domluvíme se, kdo co udělá. Učím se i nebýt tak závislá.

Během konzultací jsem si řekla, co chci, co by mě bavilo. Rozhodla jsem se dělat i dobrovolníka. Neuspěla jsem ve výběrových řízeních vícekrát, bylo to náročné, pak jsem začala pracovat na dohodu. Odmítla jsem i nevyhovující práci, kdy bych musela směnovat a kvůli dceři by to nebylo dobré. Nyní už chodím do práce na poloviční úvazek, pomáhám lidem a moc mě to baví. Dokázala jsem si říct i o čas pro sebe. Uvědomila jsem si, že můžu být v pohodě." 


Písemné poděkování paní M. po konzultaci zaměřené na životní ztráty

Moc děkuju za materiály i péči. Hodně mi to pomohlo. Uvědomila jsem si znovu, jak je důležité si promluvit s někým nezúčastněným, nestranným, kdo situaci vidí s objektivním nadhledem a odstupem. Ještě jednou velké díky! 

K těm materiálům - myslím, že je velmi dobré být si těchto reakcí a postupů vědom. Dají se uplatňovat i v běžném životě.